Jihovýchodní Asie 2009

Poslední den v Bangkoku a poslední den v Asii. Cesta Bangkokem mně připomíná cestu vlakem do Istanbulu, už jsme dávno ve městě, ale trvá to ještě dlouhé desítky minut než dojedeme na hlavní nádraží Hualamphong. Zpoždění máme asi hodinu, možná víc, ale to není důležité. Na nádraží je plno lidí, většina sedí nebo spí na zemi. I když mám už docela hlad, jdu nejdřív najít úschovnu, kde bych rád uschoval přes den batoh, než si jej večer vyzvenu a pojedu na letiště. Cena se oproti Nong Khai docela zvedla, zde za úschovu chtějí 70 bahtů. Patrně i provozovatelům se zdá tato cena příliš vysoká, když se na letáku omlouvají, že je to drahé, ale že jako soukromníci nedostanou žádnou dotaci na provoz atd.
Vedro, dusno a vlhko – mám pocit, že v BKK je vždy v tomhle ohledu nejextrémnější počasí. Stejné je to i s jídlem, které je vždy v Thajsku o chloupek pálivější než v okolních zemích. Když si u malého stánku dávám rýži s masovou směsí, tak mě málem vytrysknou slzy, a to jsem měl docela pocit, že pálivá asijská kuchyně mě už nerozhodí.
Po snídani pokračuji pěšky k hlavní řece Chao Phraya s cílem chytnou loďku blíže k Khao San Road, což není dneska úplně jednoduché, protože je jednak státní svátek, tudíž vše jezdí v hodně víkendovém provozu a za druhé jsem si vtipně vybral přístaviště, kde ty hlavní lodě nestaví. Na druhou stranu času mám dost a cíle v podstatě žádné, na nějaké zajímavosti asi protentokrát kašlu a nechám si je další návštěvy BKK. Spíše bych chtěl na Khaosan, kde bych nakoupil něco drobností, nějaké hodně „značkové“ oblečení, možná batoh nebo hamaku. A nakonec celé polední a popolední úsilí skončilo následovně.
Nejdříve jsem dal hodinku na netu v kavárně, kde byli samí Korejci. Potom jídlo a po jídle ovoce a další ovoce a palačinka a dobroty. Zkouším jedny bermudy, druhé a batoh, až se rozhodnu vyměnit ještě nějaké dolary a kupuji bermudy a batoh, obé dohromady za 500 Kč. A najednou je už nějak moc hodin, tak zase honem hop na loď, přestup na Skytrain a pro batoh do úschovny na vlakáč. Zde, vědom si toho, že mám plno času, si dávám jídlo a poslední ananas. Autobus, jehož číslo jsem už dávno zapomněl, by mě měl dovézt z Hualamphong k Victory monumentu, odkud by už jet přímý autobus na letištní terminál, odkud vezmu další shuttle bus už přímo k odletu. Místní bus skutečně přijel a já jen doufal, že jede tam kam má a na informacích měli přesně informace. Směr jsme nabrali dobrý, ovšem podcenil jsem jednu věc, a to odpolední bangkokskou dopravní špičku. V pekelném vedru a dusnu se bus pohybuje doslova krokem a mnohdy ani to ne, několik set metrů jedeme skoro hodinu a z původního „hodně času na letiště“ se začíná stávat „ málo času na letiště“, a to ještě moc nevím kde vystoupit a v buse samozřejmě anglicky nikdo moc nevládne. Trocha adrenalinu na konec výletu, tak to má být. Samozřejmě, že nakonec mně jako obvykle přeje štěstí. Ujímá se mě paní v autobuse, co částečně rozumí a ví, kde bus na letiště stojí, takže jenom co dojedeme na místo, tak společně utíkáme přes celý obří kruháč a všechny jeho nadjezdy a nadchody, až na druhou stranu kde už čeká letištní bus. Lehká úklona, sepnutí rukou, úsměv…lepší poděkování ani nemohli Thajci vymyslet.
Cesta busem na letištní terminál je z Victory Monument překvapivě rychlá, mnohem lepší než z letiště na Khao San. Na terminálu už čeká bezplatný shuttle a konečně na letišti. Ufff.
Poslední utrácení na posledním thajském dole v jídelně, polívka se moc nepovedla, ale jinak ty sladkosti byly dobré. Tím, že letím s Emirates nemá smysl se nějak přecpávat přes cestou, páč je jasné, že v letadle budou opět gurmánské hody. Boeing 777 čeká, odlet 20:30 thajského času. Je zde krásně, snad co nejdřív na viděnou…
Jídlo, filmy, hudba, hry, krásné letušky, hladký let, pohoda….jsem v Dubaji….osmi hodinové čekání, pekelná klimatizace, vše drahé, hnusný McD, zima, spánek…další Boeing 777 směr Mnichov…snídaně, filmy, víno, káva, oběd, hladký let, krásné letušky, pohoda…jsem v Mnichově…hledání autobusáku, nikdo zde nic neví a netuší, běhání, internet, druhý terminál, dotaz, pokrčení ramen, konečně, autobus…ujíždí….a potom jsem čekal ještě hodinu, než přijel ten správný a zpožděný bus SA směr Praha, poté přestup na Brno, klasická D1, pokec se sympatickou medičkou a Brno…a konec.