Jihovýchodní Asie 2009

Dneska mám narozeniny, načínám 29. rok mého brouzdání na tomhle světě. To číslo mě trochu děsí mnohem víc než samotný obsah, který si upřímně řečeno moc nevybavuju. Barma patrně není úplně místo na slavení narozenin, ale mě je to jedno, páč to stejně neslavím. Před třemi lety jsem šestadvacetiny slavil v Turecku při úplném zatmění slunce, letos jsem v Barmě, kde asi budu slavit za rok…?:-).

Jaký je dneska plán? Takový nijaký, odpoledne odjíždím směr Rangún, takže se bude spíše odpočívat, balit a taky se loučit s L+L, protože ti tu ještě dne zůstávají. Mně letí letadlo nazpět do Bangkoku už zítra, takže není zbytí. Aspoň mám čas konečně napsat a odeslat pohledy. Ty vypadají sice jako kdybych je vytiskl doma, ale lepší nejsou a je to takhle aspoň autentičtější. Pošta je jako vystřižená z koloniálních časů s cenami, které se patrně stejně jako interiér od dob Britů nezměnily. Je to skoro, že pohledy unikly všeobecnému zdražování pro cizince, protože známka na pohled do Evropy stojí v přepočtu asi 1 Kč. (!!)

Cestou na trh se nám naskytl úžasný pohled, objevili jsme totiž nás autobus, resp. naše vozítko, protože autobus je asi silné slovo, s kterým jsme jeli z Mandalay. Nyní již bez nákladu a nám se otevírá krásný pohled na to, jak bus vypadá bez několika tun materiálu. Je pěkně vidět konstrukce, která podepírá střechu a na které jsou umístěny sedačky. Vzadu není vůbec nic, tento prostor prostě slouží pro náklad. Vůbec netuším jak to probíhá, když není co převážet, kde potom lidi sedí, protože sedačky jsou hodně vysoko.

Trh v Nyaung U je opět jeden z těch zážitkovějších a barevnějších, hodně se prodává cibule a rajčata, zato kromě banánů žádné pořádné ovoce. Mají tu plno triček, ale všechno dost nekvalitní šunty, tak raděj kupuju trepky za 2,5 dolaru. Rád bych nakupoval víc, třeba nakládané čajové listy jako Lenka, ale mám před sebou ještě hodně cestování.

Poslední cukrová třtina, zpátky na hotel sbalit věci, zaplatit a na autobusák. Ne pěšky, jak je povětšinou zvykem, ale měl by přijet odvoz. Není to sice daleko ale proč ne. Opět je to čínský bus, naštěstí tentokrát se jedná o de luxe verzi, kde je místa habaděj. L+L jdou akorát kolem, tak si můžeme ještě mávnout, než se každý vydá svou cestou. I když asi ani jeden z nás nevěděl přesně co má čekat, nakonec to myslím dopadlo docela dobře a nějak zvlášť jsem si na nervy nelezli.

Písčitou oranicí jako při cestě sem sice nejedeme, zde je i nějaký asfalt, ale cestovní průměr se moc nemění. V šest stavíme v pustině na jídlo, já platím 100 kyat za nudle se zeleninou, místní borec vedle mě 200 kyat za menu. Prostě klasika, už se ani nerozčiluju, nemá to cenu. Zbytek cesty nuda, z asfaltové polňačky jsme přejeli na highway No.1 a frčíme s cyklonem o závod. Jediným rozptýlením je průjezd novopečeným hlavním městem Naypaigat, které vypadá jako kdyby jej projektovali soudruzi z KLDR. Dálnice – nová, tří-proudová, komplet nasvětlená (co na to, že zbytek země je ve tmě) a bez aut, viděl jsem jedno kolo a to je vše. Kolem dálnice hotely, luxusní residence, casina – vše hádám komplet bez lidí, vyjma samozřejmě armády, protože kde jinde utratit opiové dolárky, že? Prostě město duchů.

Chce se mně strašně na záchod, nespím a vyhlížím přestávku. Když to konečně vypadá, že bychom mohli zastavit, jsme v Yangoonu, je 3:30 am. Krásný čas příjezdu, noční idylka. Taxikáři už na mě čekají…

[1000 kyat – večeře, 200 kyat – třtina, 2500 kyat – trepky, 500 kyat – oběd, 150 kyat – banány, 2x300 kyat – voda, 10$ - 2 x ubytko, 800 kyat – laundry ]