Jihovýchodní Asie 2009

Royal Guesthouse není špatný hostel, rozhodně jeden z těch lepších, snídaně jsou rozhodně ale jeho nejslabší částí. Menu je klasika jako všude jinde plus nazelenalý, vše v mini porcích bez možnosti přidání. Za toust nebo cokoliv navíc se platí. Takže zase k Indům na dojedení se. Ježdění na kole bylo už více než dost, dneska je na programu výlet lodí do dalšího z bývalých královských měst, Mingunu. Když nevyšla loď do Baganu (rychlá loď je strašně drahá, tzn. více jak 30$ a stejně údajně teď nejezdí), tak snad tahle hodinová vyjížďka bude malou kompenzací.

Výměnu dalších peněz mám ze včerejška již pořešenou, takže můžeme jít rovnou do přístavu. Mimochodem tahle výměna byla úplně jiná, než ta v Rangúnu, zde to mělo poměrně oficiální nádech. Nemuseli jsme měnit někde na ulici, ale našli jsme cestovku, kde jsme byli uvedeni do zadní místnosti. Ihned jsme se domluvili na částce i kurzu, na přepočítávání jsem dostal pomerančový džus, vše sedělo hned na první přepočet a bylo vyřízeno.

Mingun jetty není nic jiného než malý, zašlý a špinavý přístav na břehu Ayerwaddy, kde kasírují turisty. A to hned nadvakrát, zaprvé 4500 kyat za cestu (3 x více než v roce 2005) a za druhé „vstupné“ v hodnotě 3$. Opět se dá ušetřit a vstupnému se vyhnout, stačí oželet výstup na Mingun Paya. Opět jsme trochu jako ovečky ve stádu, neboť tahle loď je samozřejmě pouze pro dolarové turisty, bohužel žádná jiná možnost moc není. Místní loďky jsou buďto jenom pro místní a je těžké nebo prakticky nemožný se o nich dozvědět nebo vůbec nejedou, případně nikdo neví, odkud a kdy jedou.

Je nás možná deset cizinců včetně holandského páru co s námi šel trek z Kalaw k Inle, je to docela příjemné se takhle po čase zase vidět a porovnat zážitky. Za hodinku poklidné plavby jsme v Mingunu, kde nás prodejci suvenýrů už netrpělivě očekávají. „Postcards, Water, Cold Water, Cola“ a další cetky a cetky…pořád dokola, vše prodávané především dětmi školního věku s různou mírou vtíravosti.

Kdysi v 18. Století dostal král Bodawpaya nápad postavit gigantickou 150m vysokou pagodu, nějak to ale nejspíš úplně nedomyslel, protože za pár let zemřel a z původních plánů zbyly jenom trosky, respektive jenom gigantický podstavec. Ten o pár let později doničilo zemětřesení, takže je nyní z podstavce velké zbořeniště, kam se dá po schodech vystoupat a kde se platí vstup 3 dolary. Kdyby nebyl opar, byl by z Mingun Paya i pěkný výhled. Kousek dál je pro změnu 90-ti tunový největší funkční zvon na světě, dá se do něj vlézt a zazvonit, bezva. Ještě větší je údajně v Rusku (kde jinde, že?), ale ten není funkční. Nejpůsobivější z mingunských atrakcí je sněhobílá Hsinbyume Paya, jenž je i na obálce průvodce.

Zbytek času do předem oznámeného odjezdu lodě trávíme potulováním po vesnici a sledováním jak se kopou buráky (dost pracně) a jak se koupají vepříci v řece. Divil jsem se hned dvakrát, za prvý, že prase umí plavat a za druhý, že prase může být tak růžové. V jednu jedem nazpět do Mandalay, když nic jiného projížďka lodí byla docela příjemná změna oproti autobusové klasice.

Na zbytek odpoledne máme program stanovený Lenkou a nebyl rozhodně nepříjemný, spíše naopak. Lenka se totiž chtěla podívat do jedné z místních škol (je zde i sirotčinec), které jsou provozovány za podpory mezinárodních organizací a chtěla by zde zkusit najít děti vhodné pro adopci na dálku. Z přístavu tedy bereme místní druh taxi – modrou mini Mazdu na druhou stranu města, kde jak doufáme, najdeme někoho odpovědného za školu a především anglicky mluvícího, abychom mohli probrat vše potřebné. Lenka se bude ptát a já překládat. Ředitel školy (mnich) je evidentně zvyklý na návštěvy tohoto druhu, takže poměrně rychle chápe o co nám jde a bere nás do přilehlého sirotčince. Čekáme na vychovatelku/třídní učitelku, která by nám měla představit jednotlivé děti. Lenka by ráda vybrala holku ve věku 10 až 12 let, která ztratila oba rodiče. Jak se dozvídáme, převážná většina sirotků je obětí cyklonu Nargis, jenž udeřil na Barmu před rokem a vyžádal desítky tisíc obětí. Nakonec se Lence daří vybrat tři holky, pro které snad najde v Německu adoptivní rodiče na dálku. I když tu jsou zřetelné vidět „západní“ peníze, je to zde takové smutné a depresivní, nicméně pro děcka je to zde pořád neskonale lepší a perspektivnější než zůstat na ulici a prodávat vodu nebo pohledy.

Zbytek dne do času odjezdu vlaku do Baganu trávíme po městě hledáním něčeho dobrého k jídlu (nakonec to spravily čapátí a jahodové lasí) a Internetu (ten jsem nenašel). Paní z vlakových informací nám včera říkala, že máme být na nádraží minimálně hodinu před odjezdem. Zdá se nám to zbytečný, ale co už, kvapíme zpátky na guesthouse vyzvednout batohy…ovšem člověk míní, Barma mění. Na recepci máme totiž vzkaz, že vlak do Baganu byl dneska zrušen. Překvápko, volám ještě na nádraží, kde nám potvrzují, že se nejedná o vtip, ale že vlak byl doopravdy zrušen. Takže co teď? Buď si zaplatíme ještě jednu noc v hotelu a pojedeme ráno a potom se dostaneme do Baganu docela pozdě nebo dneska zkusíme chytit ještě nějaký bus. Buď jak buď, klušu nejdřív s Lenkou na nádr si to vyjasnit a zjistit příčinu, možnosti atd. Vlak byl zrušen z důvodu deště, bouřky a tím pádem jsou patrně na trati vyvrácené stromy, podemleté koleje atd. Dolary nám bez problému vrátili (ještě štěstí, že už nemám jízdenky, to bychom měli asi smůlu) a ještě k tomu aktivně zarezervovali lístky s na noční bus do Nyaung U (Baganu) prakticky za stejnou cenu. Není moc času nazbyt, rozhodujeme se rychle. Za 5000 kyat bereme taxi nejdříve na hotel pro bágly a hned obratem na autobusák. Pršelo asi 10 minut a je tu skoro potopa.

Hned jak jsme viděli náš bus směr Bagan, bylo jasné, že bude veselo. Stará vysloužilá herka asi z Číny, která slouží nejdřív jako náklaďák a teprve potom jako bus. Střecha se prohýbá, záď je plná nevímčeho, pytle s moukou v uličce do výšky sedadel a před busem chumel čekajících cestujících. Za cenu 8500 kyat, což je 8,5 dolaru je to velký peklo, ale patrně nemáme jinou možnost. Lenka je z toho docela špatná, Laďa vypadá smířeně a já se docela těším, i když je jasný, že na spánek můžeme v klidu zapomenout. Nastupuje se podle seznamu, čím výše je dotyčný na seznamu, tím víc dozadu se musí posadit. Naštěstí my jako lehce protekční cizinci jsme až na konci seznamu a tudíž máme „docela pohodlný“ místa vepředu. Venku se zvedá písečná/prachová bouře a my vyrážíme rychlostí max 20 km/h na dalekou cca 200 km dlouho cestu. Ze začátku si poměrně trochu naivně namlouváme, že takhle pomalu jedeme proto, že hodně prší a tím pádem řidič nic nevidí, páč nemá stěrače. Když přestalo pršet, svádíme pomalou rychlost na popadané stromy a větve, kterých je na silnici hodně. Když jsme nakonec vyjeli z bouřkové oblasti, i Laďa nakonec uvěřil, že dvacet kilometrů a v očích smrt bude naše maximum. Koneckonců průměr dvacet kilometrů v hodině odpovídá, 200 km = 10h. jako třešnička na dortu je půlnoční prasklá pneumatika a její náročná 1,5h výměna. Postupně jsem vybojoval prostor pro natáhnutí nohou a snažím se o něco jako spánek…asijská cesta autobusem pokračuje…

[8500 kyat bus, + 10$ - vráceno za vlak, 1660 – taxi na autobusák, 4$ - ubytko, 4500 kyat – loď, 3$ - vstup, 200 kyat – zmrzka, 450 kyat – čapátí, 700 kyat – lasí, vody a snídaně – 1300 kyat]