Moji nejlepší kámoši posledních dnů, Paralen s Modafenem jdou opět do akce a zdá se, že pomáhají. Už je taky na čase, dneska máme na plánu cyklovýlet do bývalých královských měst.
Proč se kola nedají půjčit přímo v guesthousu, ale u podnikavého pána, je záhadou. Každopádně za 1500 kyat máme vypůjčené kola na jeden, i když kola je asi silné slovo. Jedná se o typ obstarožní „ukrajina“, na kterých tady jezdí všichni. Naštěstí okolí Mandalaye je placka, tak to snad nějak zvládnem.
Největší legrace je ovšem asijský provoz ala všichni jezdí všude, kromě jednosměrky, kam jsme zajeli jenom my tři a hned tak ze začátku způsobili trochu zmatku a dvě lehké cyklo kolize. Jinak se po městě jede poměrně dobře, i když pořád někdo troubí (ne na nás!) a je tu krapet větší provoz než když se jedu projet kolem Tišnova. První pauza následuje ještě v Mandalayi u slavné Mahamuni Paya, která je jednou z nejsvětějších pagod celé Barmy. Osobně mám ale tuto pagodu až na spodním žebříčku navštívených pagod, hodně lidí, hodně divných lidí a pořád po mě někdo chtěl peníze. Vtipné jsou velkoformátové fotky zachycující návštěvy nejvyššího generalissima v pagodě, hustý závan starých sovětských časů. Reputaci si u mě ovšem Mahamumi Paya zachraňuje nabídkou koblih plněných kokosem, což přebíjí veškeré zklamání z přecpané pagody. Bylo by fine, kdyby někoho v ČR napadlo plnit místo hnusné marmelády koblihy kokosem…asi utopie, ale bylo by to dobré.
Šlapeme jako o závod, předjíždíme všechno a všechny, až do té doby jednoho z nás napadne se zeptat, kde je ta naše Amarapura. Jeden ukazuje doprava, druhý doleva, třetí neumí číst a čtvrtému Amarapura a U Bein’s Bridge nic neříkají. Takže otáčíme stroje zpět směr Mandalay a zkusíme to najít znovu. Ptáme se hodně poctivě, až se nakonec daří a před námi se vynořilo jezero Taungthaman a údajně nejdelší týkový most na světě – U Bein’s Bridge. Chyba byla, že jsme se opět moc spoléhali na to, že údaje v Lonely jsou v pořádku. Chlapík u mostu po mě chtěl peníze za zaparkování kola, čímž mě docela rozesmál…vtipálek. Poctivě jsme přešli 1,2 km na druhou stranu, abychom mohli konstatovat, že tu rekonstrukci dost zmršili, a že je tu hodně málo vody. Prostě dlouhý, lehce nestabilní dřevěný most.
Mnohem zajímavější byla návštěva pagody hned u mostu, kde piknikovala skupin místních žen včetně jedné mnišky, které nás pozvaly na piknik, ať si přisedneme. Škoda té jazykové bariéry, takhle se jenom usmíváme, ochutnáváme a fotíme.
A opět nasedáme na kola a přes alej, kterou jsme dneska už dvakrát jeli, se vydáváme do dalšího z královských měst – Inwa (Ava). Překvapivě nebloudíme. Akorát najednou silnice končí, sráz a řeka. Asi tu ještě nedávno byla cesta nebo most, teď je tu místo toho přívoz. Příležitost dělá byznys, takže k nám hned klusá místní výběrčí a inkasuje 1500 kyat za cestu tam a zpět. Místní jako vždy beztak nic neplatí.
Dobře, že máme kola, protože chrámy a vůbec všechno co je zajímavé, je na Inwě docela rozházené a jinak bychom si museli najmout drožku, což je zbytečné, ne tak zábavné a taky drahé. Jezdíme nazdařbůh po okolí sem a tam, někde jenom projedeme, jinde se zastavíme něco vyfotit nebo jak se stalo u jedné pagody, jsme pohoštěni čajíkem a banány. Pohoda a klídek. Ovšem prodejci suvenýrů a pohledů jsou všude, i tam kde spočítáš cizince za den na prstech jedné ruky. S Laďou kupujeme na půl pohledy kvality jako kdybych si je vytiskl doma, ale lepší v Barmě nejsou a patrně ani nebudou. Američan co přijel drožkou, si mě fotí a obdivně vykřikuje, že je to:“cooool“, asi ještě nikdy nejel na kole….
Zpátky na převoz a poctivě do pedálů, den se krátí. Času už moc nemáme, ale zvědavost nám nedá, takže jedeme přes Mekong se podívat aspoň zdálky na Sagaing – stúpy všude kam se podívám. Nemá cenu pokračovat, tohle by bylo na dlouho a mandalajská odpolední špička nečeká. Únava, hlad a najeté kilometry, vše se začíná sčítat dohromady, takže jsem docela rád, když nějak za světla dorazíme nazpět, vrátíme kola a konečně slezem z těchto kostitřasů. Ještě před vrácením kol jedeme na vlakáč poinformovat se a případně rovnou koupit lístky na zítřek do Baganu. Dle informací jede vlak v devět večer, na místě bude kolem šesté ranní a stojí 10 dolarů, takže značka ideál. Platíme v dolarech, ovšem lístky nedostáváme, jenom jakési potvrzení o tom, že jsme zaplatili. Lístky prý budou zítra.
Kola vrácena, žaludek uspokojen rýží se zeleninou, chuťové buňky uspokojeny pomocí lasí s medem a spát…
[1500 kyat – kolo, 10USD – vlak, 2x100 kyat – meloun, 200 kyat – papaya, 600 kyat – večeře, 700 kyat – shake, 4USD – ubytko, mnohokrát voda]
Start discussion »
Leave a Reply