Jihovýchodní Asie 2009

Ráno je mi relativně líp, mám i docela chuť na jídlo, ale jinak neponechávám dneska nic náhodě a vyzbrojuji se na vlakovou cestu Endiaronem a Paralenem. Teprve čas ukáže, zda už jsme na tom líp…

Opouštímě Hsipaw, které se nikomu z nás nijak zvlášť nelíbilo a jedeme do Pyin U Lwin, ovšem nikoliv jako doposud autobusem, je totiž čas vyzkoušet barsmké vlaky. Vlak je docela příhodný, odjíždět by měl kolem deváté a v Pyin U Lwin (130 km) by měl být kolem čtvrté odpolední. I z toho co jsme slyšeli do Portugalců a i z vlastního přesvědčení bereme nejnižší ordinary class za 2 dolary, kde bude zajisté mnohem více legrace než v prominentní first class za 6 dolarů.

Jestli se v Barmě něco naprosto nezměnilo od dob Britů, tak je to železnice, která je totálně zapomenutá v čase. Jakákoliv údržba kolejí, oprava čehokoliv, nic takového se zde nekoná. Výdejna jízdenek připomíná silně prvorepublikové časy se všemi těmi táhly a výdejem jízdenek přes průklepový papír. Platí se samozřejmě, jak je u všeho co je státní, v dolarech, úředník si poctivě přepusije snad celý pas a vystavuje jízdenky na Mr. Jan, Mrs. Lenka atd.

Vlak by měl údajně přijet mezi devátou a půl desátou. Skutečně o půl desáté se přikolíbal. Následuje tradiční divadlo a mumraj, nástup a výstup, nákup a prodej a vykládání a nakládání pytlů, beden, zeleniny, ovoce, motorek, zvířat atd. Jako vždy velká legrace. Narozdíl od místních máme k jízdence ještě rezervačku, takže tím pádem můžeme v klidu vykopnout babku co si na našich sedadlech ustlala a spokojeně se usadit.

Jízda kolíbavka začíná. Hned od začátku nabíráme, za zběsilého kolíbání (cca plus minus metr) konstantní rychlost někde mezi 10 km/h a 20 km/h, sem tam to strojvůdce rozjede víc, ale to už opravdu reálně hrozí vykolejení, kdy poskakování a kolíbání dosahuje obřích rozměrů. O zábavu je ve vlaku postaráno, každou chvíli prochází nějaký prodejce, ať už jídla nebo nejnovější mastičky na potenci. Když nezpívají ožralí Barmánci za námi, přijdou na řadu místní lidoví umělci. A když už náhodou nic neděje, tak následuje zastávka, a to je vždy divadlo samo pro sebe. Hojně se prodává jídlo, pití, sušenky, ovoce a zelenina. Ti nejchudší z nejchudších prodávají vodu ze studně.

Odvážnému štěstí přeje, na oběd dávám zajímavě vypadající zelí se zeleninou. Pálí to jak čert, ale jinak dobré. Místní se můžou umlátit smíchy, a to mně to už s hůlkama docela jde.

Jak plyne čas, i my se měníme, ze zpočátku zvědavých obličejů se stávají otupělé a neustálým kolíbáním unavené ksichty, které se těší až budeme v cíli. Příjemným rozptýlením je mohutný Gokteik viadukt, úchvatný most přes údolí starý více než sto let. Prý je ze strategických a vojenských důvodů zakázáno most fotit, na to kašlem a fotíme o sto šest.

Do Pyin U Lwin přijíždíme prakticky na čas, kolem půl páté. Městečko ležící 1060 m.n.m. vypadá na první pohled velice sympaticky. Není tu vedro, není tu klasický bordel, pěkná architektura, městem projíždí desítky barevných kočárů tažených koníkem, všude klid a pohoda, jako bychom ani nebyli v Barmě. Cestou k vybranému Golden Dream hotelu míjíme plno hotelů, když se ptáme na cenu, odpovědí je nám, že nemají licenci a tím pádem, že nemůžou ubytovat cizince. Škoda. Golden Dream je poměrně jednoduchý indošský hotel, já bych bral hned, páč už sotva pletu nohama, Lenka ne, takže jdeme jinam. A nutno dodat Grace hotel 2 byla lepší volba. Za tři dolary mám pro sebe malou špeluňku se záchodem a sprchou na chodbě.

Internet je tu v takové kondici, že už se mě nezobrazí ani můj gmail.com…

Ani nevím jak do sebe soukám asijskou klasiku: smažený nudle se zeleninou, zapíjím colou a zalehávám, páč zdravý rozhodně ještě nejsem…:-(.

[2USD – vlak z Hsipaw, 1100 – večeře, 3 USD – ubytko, 300 – net, 600 – voda, 650 – hnusný čínský sušenky]