Jihovýchodní Asie 2009

V Ban Lung a vlastně tím pádem i v Kambodži jsem zůstal o den dýl, než jsem původně předpokládal, ale není čeho litovat. Výlet do Voen Sai a okolí byl úžasný a stejně tak čas a pokec strávený s ostatníma travellery byl bezva. Moje dva měsíce jsou nic proti roční cestě nebo cestě bez hranic, jak to měl naplánované např. Thomass.

Odjezd minibusu je v osm, tudíž dost času na snídani, sbalení věci a nezbytný check-out. Je mi účtována pouze druhá noc za 3$, a to mi rozhodně nevadí. V celkově předraženém turistickém přístupu v celé Kambodži je těch pět ušetřených dolarů milou náplastí.

Cesta minibusem má do komfortu daleko, protože je mnohem více cítit každý otřes, výmol a nerovnost. A že jich je hodně po cestě! Aspoň že mám možnost dát řeč s borcem, co nám předevčírem sliboval homestay a potom se vypařil jako pára nad hrncem.

Stung Treng vypadá na první pohled jako klasická příhraniční město, kde se nic moc neděje a kde je zvýšená koncentrace chytráků, kteří by si rádi na mně přivydělali. Údajně dle kusých informací co mám, by měl jet na hranice minibus a to dokonce několikrát denně, leč v reálu je situace asi někde jinde. Jeden říká, že jede pouze ráno, druhý tvrdí, že nejede vůbec a třetí pro změnu, že do hodiny zde nějaký minibus bude. Taxi jsou hodně předražený a nikde nikdo s kým by se dalo eventuálně podělit o náklady. Na to, že je teprve poledne, je to poměrně divná situace, takže jdu raděj na kafe.

Kafe dopito, jdu na stanoviště taxíků a čekám…sem tam přijde nějaký taxikář nebo podobný koumák s nějakou výhodnou nabídkou na odvoz na hranice. Odmítám a čekám…

Kluk asi mého věku mně nabízí, že se podělíme o motorku za 15$, on dá sedm a já zbytek. Po zvážení všech varianta beru, protože mně nic lepšího nezbývá. Ovšem potom zase nebudu mít drobné dolary na úplatky na hranících, takže někde vyměnit peníze, děs, už abych byl pryč.

Kdybych byl býval věděl, jak bude cesta na motorce vypadat a probíhat, byl bych býval asi čekal ještě teď. Na malé motorce jedeme celkem tři, řidič, laoský student s obřím lodním kufrem a menším batohem a já s velkým batohem na zádech a menším batůžkem na rameni. Sedím nebo spíše balancuji na držadle co je na konci sedadla a počítat kilometrovníky do cíle. Těch skoro 60 km ubíhalo hodně pomalu, jediné štěstí, že cesta byla kompletně bez aut, takže by případný karambol snad nedopadl moc hrozně. Tím pádem ani stopování by při nulovém provozu (za celých 60 km jsme potkali jedno auto) nemělo žádný smysl. A stejně jsme nakonec až na hranice nedojeli, asi 1,5 km před závorou se zlomili dráty v zadním kole a my museli dojít po svých.

Hranice Kambodža x Laos tvoří dvě závory a několik unimo buněk, toť vše. Kolem les, žádná auta, duty free shopy, prostě nic, konec světa „in the middle of nowhere“. Na kambodžské straně hranice jde všechno jako po másle, bez problémů dostávám nazpět pas i s výstupním razítkem. A když poté, co už mám pas ve své moci, ptá celník na úplatek, tak se mu akorát vysměju a vesele pokračuju o 50m dál do Laosu. Zde už to měli chlapci promyšlené lépe, dokud nedám 1$, tak nedostanu pas. Hádat se nemá smysl.

Jsem v Laosu ale co teď? Kam dál? Nikde není žádné auto, motorka, autobus, prostě nic…mrtvo, pusto a prázdno. Vedro a plno much. Musíme čekat, třeba něco časem přijede. A zcela evidentně to nebude jenom tak hned. Jedinou možností zdá se být pomoc od holandského páru, pro který by mělo přijet auto od cestovky, které by nás snad mohlo vzít dál. Za necelé dvě hodiny čekání nepřijelo ani neodjelo z hranic jediné auto. Auto z cestovky nás nakonec bere a dokonce zadarmiko, takže značka ideál.

Vystupuji na křižovatce směr ostrov Don Det, odkud jsem si vzal motorku za 5000 kip do Ban Nakasang, kde už na mě nedočkavě čekají hladoví řidiči lodí, kteří chtějí za pár minut na lodi 5$. Strašná inflace a nehorázně okrádání, ale nedá se nic dělat, na doplavání to bohužel není. Dopoledne by se snad dalo s někým o náklady podělit, nyní v pozdním odpoledni jiné možnosti není.

Don Det, jeden z ostrovů v oblasti zvané ‘4000 Thousand Islands’, je znám především jako pohodové, lehce hippie party místo, kde se nic moc neděje, ale kde se příjemně vegetí, a kde hodně lidí zůstává mnohem dýl, než původně plánovala.

Jsem docela zvědav…čekal jsem plno lidí, ale tady skoro nikdo není? Zato klídek tu je, nikdo mě nenutí ubytování, tak nějak moc pocit, že se vše hned nějak zpomalilo. Možností ubytování je tu plno, většinou se jedná o jednoduché bungalovy za plus minus 2-3 €. Rád bych se ubytoval na západní straně, jež je honosně nazvaná „Sunset blvd strip“. Pár bungalovů je překvapivě plných, takže nakonec beru Tena bungalows, chajda za 20 000 kipů (2€).

S dolary zde moc velké štěstí zdá se neudělám, potřebuju kipy! Naštěstí samozvané směnárny jsou na každém rohu, po chvilce hledání nejvýhodnějšího kurzu měním 8300 kip za 1 USD. Hned po transakci mně chlapík nabízí ke koupi marihuanu, sáček poněkud zatuchlého matroše za 50000 kip. Tráva je zde patrně velmi slušný byznys.

Večer následuje brutální bouřka nad Mekongem, což se ukazuje jako naprosto dokonalá zvuková a visuální show, opravdu úžasné divadlo a poté seznámení se spolubydlícíma, kalba se spolubydlícíma a poznatek, že většina Finů (to jsou ti moji spolubydlící) jsou blázni (:D) a Lao beer je vážně moc dobré pivko.

[10 000 kip – večeře, 3 x 10 000 – Lao beer, 5000 kip – voda, 40 000 kip – loď, 7$ - motorka na hranice, 2000 riel – voda, 1000 riel – 2 x koláč, 1000 riel – bageta, 2000 riel – avocado, 3000 riel – kafe, 1$ - úplatek ]