Jihovýchodní Asie 2009

Hranice se otevírají v sedm hodin, budík mám nastaven na šestou. Je to možná zbytečně brzo, ale v Asii není nikdy nic jistého, páč jen Buddha víc se přihodí a jak to všechno dopadne. Jak jsem přepokládal, tak ráno před motelem ani noha, respektive ani kolo od motorky, takže mně nezbývá nic jiného než se vydat vstříc centru a hledat nějakého tuktukáře. Nebylo třeba hledat, ani ne po sto metrech, si mě tuk-tuk našel sám. V LP píšou, že cena na hrancie je pevně stanovena na 80 bahtů, což je skutečně cena, kterou mě chlapík nabízí. Moc se mi nechce věřit, že by takhle po ránu, dal hned správnou cenu, ale třeba to byl starý poctivec nebo byl stejně nevyspalý jako já. Začínám se dostávat do stádia, kdy mě připadá všechno drahé, i těchto pár km k hranicím za nějaký 50 Kč se mi zdá hodně, i když ve skutečnosti to není moc.

Půl hodina do otevření a už je tu slušná fronta. Řadím se poslušně do té pro cizince a Thajce, i když je to asi jedno a na závěr se to všechno promíchá. Žebrá tu chlapík bez obou rukou a doprovází ho asi maminka. Jako jediný cizinec jsem samozřejmě první na ráně, ale stejně mu nic dát nemůžu, musel bych potom dát všem, je to hrozný, ale je to tak. Ve vedlejší frontě určené pro obyvatele Kambodže je celý zájezd prostitutek, holky v mini šortkách s plyšákama v podpaží.

Výstupní razítko, další fotka do thajské databáze, oboje dá se říct formalita. Na kambodžské straně je to o chloupek složitější a taky větší šrumec. Nalepil se na mě taxikář a pořád i něco radí, chce mě samozřejmě odrbat, co se dá dělat. Vědom si poučky o úplatcích na tomto hraničním přechodu, hledám cedulku s nápisem Visa 20 USD, abych mohl koupit visa on arrival a nebyl při tom ošizen. Nikde nic. U policajtů už skoro v Kambodži fasuju arrival a departure card a formulář na víza. Když se ptám na cenu, napsal mi borec na okraj novin aby to nikdo neviděl cenu 1100 THB. Odpověděl jsem mu, že zaplatím dvacet dolarů a ani o chlup víc, načež se urazil, vrátil mě pas a začal dělat jako že zde nejsu. Takže znova a pořádně, vracím se až skoro do Thajska a pečlivě hledám místo, kde se dají koupit víza. Slepota obrovská, nyní nacházím okýnko ihned, odevzdávám pas, formulář, fotku a 1000 THB?? Nene, namítám a ukazuji na cedulku, 20$. Nene, namítá celník, 100 THB. Nene, namítám, 20$ a takhle ještě několikrát, až ustoupil a vzal si s pořádným úšklebkem mých dvacet dolarů. Za další minutu jsem měl vízum v kapse, easy job. Tak a teď nazpět k dalšímu oknu, pár razítek a vstříc do hladové náruče místní taxi mafie.

Chlapík co mě celou cestu stínoval, mně nabízí cenu 15 THB za svezení na motorce na autobusák. Dobrá cena, a jelikož nevím kde autobusák je a jak daleko, souhlasím. Sice si nepřipadám odrbán, ale i tak se hodlám zbavit týpka co nejrychleji, pořád mám totiž pocit, že si chce nějak nekale vydělat.

První bus do Battambangu stojí 250 THB (stále se platí v thajské měně), druhý 200 THB, oba vyrážejí ve stejný čas, takže beru logicky ten levnější., i když i tak si myslím, že jsem dostal turistickou cenu.

Opět změna oproti Thajsku, mnohem více chudo, ale oproti Barmě ne tak strašně zaostalo. Kolem 100 km jsme ujeli po bezvadných kambodžských silnících za nějaké dvě hodiny, pořád tomu nemůžu po barmské zkušenosti uvěřit. Před pár lety tu prý byla jenom polní cesta, která byla v období dešťů jedno velké bahnisko a nyní krásná asfaltka.

Je hodně vedro, rezignuju na nějaké velké hledání ubytka a beru střešní chýši hotelu Royal za 3 dolary, dost basic – postel, větrák a čtyři stěny, ale co se dá dělat, 7 dolarů se mě vyhazovat nechce. Mám v plánu zůstat v Battambangu dva dny, dneska dát prochajdu po městě, zítra výlet a pozítří ráno odjet autobusem směr Siem Reap. Původně jsem chtěl jet lodí, ale požadovaných 20 dolarů mě dokonale odradilo, zvláště když bus stojí pouze 4,5 dolaru a je mnohem rychlejší a ve svém důsledku i pohodlnější. Snad jenom výhled bude v buse patrně o dost slabší. Kromě toho řeka vypadá, jako takový bahnitý potok oproti mohutné Ayerwaddy v Barmě.

U přístaviště mě oslovuje sympatický chlapík a nabízí mě projížďku na motorce. Mluví dobře anglicky a nevypadá, že by mě chtěl odrbat, je učitelem, tak mu žeru sladkobolné řeči o tom, že už 3 měsíce nedostal výplatu, že má plat jenom 15 dolarů měsíčně, a že mu doma hladoví dvě malé děti. Podle toho jak rychle zvládnu prohlídku města, pokud bych stíhal, docela bych využil tohoto týpka k nějakýmu výletu mimo město. Zvládl jsem to docela rychle – několik starých koloniálních budov a obchodů ještě z francouzské éry, nádraží a jinak dá se říct, poměrně normální město. Staré nádraží už rozhodně zažilo lepší časy, nyní je zavřené, opuštěné, zpustlé, koleje zarostlé. Nádražní hodiny ukazují stále 8:02. Velká škoda, že pravidelný provoz byl před několika lety zrušen, jízda po kambodžských kolejích mohla být zajímavých zážitkem. I tak díky LP zažívá nádraží „zlaté“časy, nebýt zmínky v průvodci nikdo by na nádraží ani okem nezavadil. Nyní se sem courají divní běloši s průvodcem v ruce a tváří se děsně tajemně.

Že opar, tento můj věčný průvodce po Barmě působil jako přirozený ochranný faktor proti spálení si uvědomuju až příliš pozdě, modré nebe udělalo své a tudíž jsem opět jako rak.

Vzhledem k tomu,že mě na první pokus Battambang mocka nezaujal, jdu nazpět na smluvené místo, kde už na mě čeká řidič motorky a vyrážíme vstříc Phnom Banan. Po několika kilometrech končí asfalt a začíná polňačka, jejímž hlavním znamení je prach a prach…červený prach všude. Ovšem pravé prachové peklíčko přichází s projíždějícím náklaďákem…

Zdá se, že mých 80 kg je na Tee’ho motorku až až, protože těch cca 30 km jedeme více než hodinu. U Phnom Banan ani noha, což ale nebrání tomu, že zde vysedává policista a žádá 2$. Na můj návrh jednoho dolaru a bez lístku nějak nereaguje, místo toho po mě chce dva dolary, ale taky bez lístku. Na to zase nereaguju já, takže ani jeden z nás nevydělal. Tee’mu se nahoru moc nechce, říká, že jak se oženil, tak strašně zlenivěl a narostly mu špeky. Schodový výšlap docela stojí za to, košile je propocená na třikrát. To se patrně zamlouvá partičce teenagerů, kteří se se mnou chtějí za každou cenu vyfotit. Na moje námitky o propocené košili, smradu a celém zevnějšku plným červenýho prachu nějak nereagují, jejich problém, moje fotky to nebudou. Slušný výhled, několik khmérských templů, ale za dva dolary?? Zpátky na motorku a druhou trasou na bamboo train. I vzhledem k ceně nemám v úmyslu se této turistické taškařice zúčastnit, bude stačit pár fotek. Stejně není už čas, já mám hlad a Tee’mu doma řvou děcka. Nakonec jedeme ještě k Tee’mu domů, podívat se na děcka a manželku (pěkná). Dostal jsem místní sladkost – nastrouhaný led s sirupem. K mému překvapení jsem si to musel i zaplatit. I tak jsem nakonec mého řidiče odměnil 5$, snažil a nad plán mi ukázal i jakési ovocné netopýry. I když evidentně by přijal mnohem více.

Poznámka na závěr dne: pokud by měla být část povídaček mého řidiče pravda, kdo si potom kupuje drahé pečivo a bagety za dolar? Patrně jenom majitelů Lexusů a Land Cruiserů.

[80 – THB tuk tuk na hranice, 20 USD – vízum, 15 THB – motorka, 200 THB – bus to Battambangu, 2 x 2000 riel – voda, 4500 riel – oběd, 1000 – šťáva z cukrové třtiny, 5 + 2 USD – vyjížďka, 2000+1000 riel – limonády, 4000 riel – bageta, 3000 riel - koláče]