Jihovýchodní Asie 2009

Vzhledem k tomu, že není vůbec jasné, jak dnešek dopadne a kde budu spát, balím ráno věci, odhlašuji se na recepci, bágl nechávám v úschově a jenom velmi nalehko vyrážím s Thomasem směr stanoviště pick-upů. Auto směr Voen Sai by mělo jet kolem půl osmé, ovšem ve skutečnosti se čeká, až se sejdou lidi a náklad v dostatečném množství, tak aby se mohlo vyjet. Takže je hodně času na ranní průzkum trhu a vydatnou snídani. Zjišťuju, že včera jsem trochu křivdil místnímu prodejci pečiva, když jsem měl za to, že 500 riel za jeden kousek není správná cena, protože překvapivě i místní platí stejnou cenu. Takže pardon, pane pekaři….

Že jsme o půl deváté vyjeli, ještě neznamená, že jedeme k cíli. Zatím jedeme pouze pro další náklad, jako krabice a pytle kdoví s čím.

Mohl jsem tisíckrát dávat na svůj batoh s foťákem pozor a stejně mně to nebylo po tisíc a jedna nic platné. Chvíli jsem si nevšímal dost důkladně batohu umístěného na hromadě s ostatníma věcma, příliš akční řidič dal batoh na střechu pick-upu, kde se neudržel a spadl na zem. Následky? Plastová láhev plná vody je rozbitá a ve foto brašně s mým Nikonem to hodně podezřele chrastí. Zbytek cestujících na mě zírá, jak já zírám na tašku s foťákem. Nechápou nic, stejně jako nejsem schopen čehokoliv. Říkám si, co se dá dělat, měl jsem dávat víc pozor, je to prostě součást dobrodružství…Dodávám si trochu odvahy alespoň na nakouknutí, zdá se, že tělo je v pořádku, mno aspoň něco. Krytka objektivu je zapasovaná do závitu, pod tím to chrastí a chrastí….

Během cesty je snažím utěšit, že ještě je přece jenom malinkatá možnost, že se rozbil jenom UV filtr nasazený trvale na objektivu a ne samotné sklo, říkám si, když o pauze nožem páčím krytku objektivu. A skutečně, malý kambodžský zázrak! UV filtr je na padrť, ovšem objektiv je v pořádku! Filtr je hodně natvrdo zapasovaný do závitu objektivu, ale to snad půjde v ČR nějak opravit, hlavně, že to funguje.

Po vyložení melounů a s mojí mnohem lepší náladou pokračujeme po uježděné cestě do Voen Sai. Vesnička s 3000 obyvateli je vstupní branou k čínským, laoským a dalším minoritním kmenům a dokonce se zde většinou už mluví pouze laossky. Nám je to samozřejmě celkem jedno, tak nebo onak, stejně jim nic nerozumíme.

Šťastný konec mého dobrodružství s objektivem si zaslouží hnedle po příjezdu pivko, předražený Angkor beer za dolar….ach, ta úleva .

Cesta nazdařbůh (nazdařbuddha) vesnicí je úžasná, odevšad nás zdraví místní, zvou na něco k snědku nebo si chtějí tak popovídat. Smůlou je, že nikdo neumí anglicky vyjma jednoho mnicha, který na nás už z dálky mává, ať jdeme k němu. Jako každý mnich sympaťák na první pohled, mluví poměrně lámaně anglicky, není divu, když jsme dle jeho slov první cizinci, s kterými má možnost mluvit anglicky. Stejně jako mnoho lidí v Kambodží nemá rád Vietnamce, kteří tu zabírají půdu, vykupují dřevo a de facto i Kambodži vládnou. Bojovali proti Vietnamcům a teď se jim musí klanět. Po čase konverzační témata docházejí, což ovšem ničemu nevadí, páč přichází jeho příbuzný, který umí bezvadně anglicky, čehož hned využíváme a domlouváme si na dnešní noc homestay. Chlapík se tváří jakože je vše ok a není žádný problém, ovšem představu kde a jak budeme vlastně spát, evidentně moc nemá. Nevadí, je tu údajně ještě guesthouse, o němž sice ani místní nevědí, ale my ano.

Jakmile potkáváme Thomassovi francouzský kámoše na motorkách, hnedle měníme plány. Místo loďky na druhý břeh, sedáme na motorky a vyrážíme hledat vesnice Kachon, kde by poblíž měl být animistický hřbitov. Směr neví nikdo, respektive každý z oslovených místních nás posílá úplně někam jinam, popřípadě se nám dostává odpovědi, že se tam vůbec jet nedá apod.

Nikon měl dneska smolný den, nejdřív tvrdý dopad a teď během jízdy přímá zásah vodou…ale stále funguje!

Takže nazpět do Voen Sai, převoz na druhou stranu řeky a pokračování do dalších starých laoských, čínských a dalších minoritních vesnic. Chytrá knížka je stejně k ničemu jako rady čínsky nebo laossky mluvících místních. Takže opět jedem nazdařbuddha a opět nikam. Nemá to evidentně cenu, obracíme stroje nazpět směr Voen Sai. Tato centrální vesnice není rozhodně turistických rájem, čemuž odpovídají i možnosti stravování, které jsou v pozdním odpoledni nulové. Proč by tu taky měl někdo hospodu, když by do ní nikdo nechodil…

Nakonec nás spasí instantní čínská polívka a kafe. Levné a dobré. Navrch dostáváme ještě plody pomelovníku, tedy pomela. Následuje pravá kambodžská hostina, během které následuje pravá kambodžská průtrž mračen.

K všeobecnému překvapení jsme GH v Voen Sai skutečně našli, ovšem není guesthouse jako guesthouse. Tento spíše připomínal rodinnný dům bez majitele, než cokoliv jiného. Jenom najít někoho kdo je za tuhle budovu odpovědný a dá nám klíče, bylo poměrně složité a zdlouhavé. Opět nepochopitelná neochota v místě, kde by člověk čekal poměrnou vstřícnost vzhledem k očekávanému utrácení, místo toho kyselý ksicht, snaha nás ve finále pořádně oškubat atd. V momentě kdy takzvaná majitelka zjistila, že si vezmeme místnost po dvou, tak se snažila zdvojnásobit cenu za pokoj. K její cti je ale nutný dodat, že to jenom zkusila a hned pochopila, že tudy cesta nevede.

Nádherný západ Slunce, všudypřítomný klid a ticho…nádhera.

Jakmile se zapnou večer generátory, zapíná se automaticky televize, kde běží povětšinou thajské telenovely. Všichni koukají a my chceme jíst. Takže další kyselé ksichty, drahoty a neochota, ale jinak bychom se těch povařených instantních nudlí s trochou čehosi zeleného nikdy nedočkali.

[7000 riel – pick-up do Voen Sai, 2000 riel – voda, 3500 riel – plněná bageta, 2000 riel – pivko, 2 x 500 riel – převoz, 1500 riel – ice coffee, 3000 riel – nudle, 2 x 4000 riel – pivka, 2000 riel – fanta plechovka, 1000 riel – čínská polívka ]