Jihovýchodní Asie 2009

[Bago, Myanmar, San Francisco hotel. Unaven jak kotě, ale zato po sprše, páč už teče voda. Mám výhled do dvorka na kadibudku]

Věci mám sbalené, budík nastaven na 04:30, takže vše připraveno na posun dál do světa a konečně taky nějaký cestování. Kupodivu i před pátou ranní je v Bangkoku docela živo, i když teď je to dáno především taxikářema a vracejícíma se kaličema z Khaosan. Na místě včerejšího nákupu lístků na letiště není nikdo, což mě zatím netrápí, páč jsme tu brzo, i když pravda, čekal bych tu aspoň někoho z tý cestovky. Když ani v pět nikde nikdo začínám být lehce nervózní, nicméně čekám a prozatím se vesele směju nabídkám taxikářů na odvoz na letiště. O nějakých deset minut později, když se stále nic neděje, vyhlašuji stav pohotovosti, protože je třeba něco nějak pořešit, jinak mě nestihám letadlo. Ptám se tedy chlapíka co oplenduje opodál, zda náhodou taky nečeká na bus. Pokyvuje, že ano. Ukazuju mu tedy můj lístek, načež on se na něj podíval, dal mi 150 THB a řekl, ať jedu taxíkem. Zvláštní a to hodně, protože naprosto netuším kdo to byl a proč mi vrátil ty peníze. Není čas na nějaké detailnější propátrávání této zvláštní situace, letadlo nepočká.
Závodním taxíkem jsem na letišti za cca půlhodiny a skoro o 400 THB (315 bahtů + 75 mýtné) chudší. Důležitý je, že stíhám letadlo a vše je v pořádku, ale to zda jsme udělal já chybu nebo se na mě vyflákla agentura, se nikdy už nedovím.
Let docela v pohodě, ani ne za 1,5hodiny přistáváme na venkovském letišťátku v Rangúnu (Yangoon). Welcome to Myanmar!
Přistání je sice mezi pole, ale jinak letiště je asi nově rekonstruované, takže vypadá docela dobře (teda kromě letištního autobusu, který se zdá, že si odskočil ze služby ve městě). Nezbytná fronta na imigračním, počkat na batohy a může se vyrazit do města. Hned u pásů mě odchytá taxikář (jakože sem má někdo přístup?) s tím, že už tu má dva lidi a zda se nechcu připojit na sdílený taxi do centra. Tuším nějakou lumpárnu, páč anglicky mluvící taxikář na letišti je dost podezřelá kombinace. A dokonce se zdá, že nás nechce okrást, což je skoro až neuvěřitelný.
Částečně pořád ještě zvažuji variantu vynechat Rangún a jet rovnou do Bago, kde na mě čeká Lenka, ale nakonec (i pod vlivem toho přátelského maníka) se rozhoduju pro Rangún a dělám rozhodně dobře. Za dva dolary jsem za půl hodiny v centru u pagody Sule Paya a ještě spolu s Rusama dostávám plno zajímavých informací ohledně země, poměrů, výměny peněz a plno dalšího. Beru Okinawa Guesthouse, dormitory za 5$ sice není z nejlevnějších, ale je možnost potkat další lidi a i tak klimatizace se počítá.
Následuje akce zvaná výměna peněz, což zde v Barmě není jenom tak, že zajdu někam k okýnku a dostanu místní měnu. Oficiální kurz je totiž poměrně neuvěřitelných 1 USD = 6,5 MMK (myanmarský kyat), přičemž na černém trhu je kurz 1 USD = 1000 kyat. Černý trh je v podstatě oficiální, protože jinak dolary ani vyměnit nejdou. Vysvětlení pro tento šílený nepoměr nemám a dost pochybuju, že krom paranoidních generálů někdo má. Celá věc má přirozeně ještě další ale, jednak je třeba mít pokud možno 100 USD bankovky a platí čím má bankovka vyšší hodnotu a pokud je nepřehnutá, nová, nepopsaná a nepomačkaná, tím lepší je kurz. Tohle platí obecně o všech dolarových bankovkách, a to i třeba jednodolarovkách. Jakkoliv poškozené nebo nedej bože kousek rozdrhlé jsou bez šance na jakoukoliv výměnu.
Už jsem se připravil o pár kyatů, když jsem neměl žádné jedno dolarovky při placení taxi a musel jsem poměrně nevýhodně zaplatit 20 dolarovkou, takže teď bych vše rád napravil a dostal pokud možno kurz přesahující 1000 kyat.
A v tom se zdá mi docela přeje štěstí. Hned na rohu u pagody potkávám známý portugalský pár, kteří už mají něco dojednaného a nyní čekají až dojde „směnárník“. Rád se k nim přidávám, protože čím více peněz na výměnu, tím lepší kurz. Chlapík nám nabízí 1050 Kyat/USD, což je hodně dobré. Migel dostává balíček a začíná zběsilé přepočítávání. Spočítej sto papírků složených v úhledných ogumičkovaných balíčcích na ulici v Rangúnu jenom tak v ruce…
Jdeme do hospody pokračovat v počítaní, Portugalci se snaží, já si mezitím objednávám jídlo a svůj první čaj s mlíkem. Konečně mají spočítáno a přichází řada na mě. Zkouším si vytvořit nějaký systém, ale stejně nakonec skončím u chaotické hromady papírků. Uff, vše souhlasí, „The deal is done“, když najednou směnárníci začali cosi blekovat a vracet nám naše peníze, s tím, že teď tu výměnu nemůžeme provést, protože je tu policie atd. Prý, že musíme okamžitě jít někam jinam. Divnýýýýý….
Měníme nazpět již vyměněné a to je chyba. Jdeme totiž ven, kde opět dostáváme balík peněz a znovu přepočítáváme. Ovšem tentokrát má vše mnohem rychlejší spád. Ani jednomu z nás to nesedí, chlapík bere kyaty zpět a mizí pryč. Evidentně to zkusil, ovšem na naši pečlivost byl krátký, tudíž mu to neklaplo a zmizel.
Nedá se nic dělat, musíme zkusit štěstí jinde. Místní nám radí ulici, kde je plno zlatnictví a mají pravdu. Výměna zde je úplně bez problémů, sice s o něco menším kurzem, ale aspoň nás nechce nikdo podrazit a 100 000 kyat je doma.
Snad jako v každé zemi je mým prvním nákupem voda, zde mají pouze litrovky za cenu 300 kyat. Až na výjimky, které jsou povětšinou dané tím, že nás dotyčný chce odrbat, je cena právě těch tři sta kyat a nikdy více.
I první barmské jídlo je samo sebou zážitkem, objednávám si Shaan noodles, což jsou v překladu takové tenčí žluté nudle se zeleninovou omáčkou a plus k tomu jakési masové a ovocem plněné buchty, co jsou povětšinou v indických restauracích vždy automaticky na stole. Jídlo bylo dobré a první pořádný pokus s hůlkami taky nebyl úplně marný, takže spokojenost.
V Rangúnu je sice hodně vedro a dusno, ale jinak se mi tu docela líbí. Příjemná post koloniálně indická atmosféra daná hlavně architekturou a taky lidma, kteří tu jsou docela smíšení, od Indů přes různá barmská etnika, až po Thajce a Číňany.
Hned přes ulici je Sule Paya, poměrně zajímavě vyhlížející pagoda, která hodně profituje z polohy ve středu města, ale jinak ve srovnání s ostatníma není nic extra a já tak za vstupné vyhodil tři dolary. Nejdřív mě u vchodu chtěli prodat kvítí, potom mě donutili dát donation (spíše jsem doufal, že už od nich budu mít pokoj, tak jsem ty tři stovky obětoval) a jako vrchol všeho mě odchytla příšerně agilní pionýrka, která mě odvedla do jiného křídla budovy, kde jsem musel zaplatil 2000 kyat jako vstupné a 1000 kyat za foťák. Poučení pro příště, protože Sule Paya za tyto peníze rozhodně nestojí.
A další poučení je: Neřídit se měřítkem mapy v Lonely Planet. V jejich podání je totiž cca 600m tak 3km procházka na min. ¾ hodiny, a to není zrovna to, co bych rád poledním žáru podnikal. Každopádně jsem to celé nevzdal a nějak doklopýtal po výpadovce až ke kýženému Kandawgyi Lake. Další překvápko mě čeká hned za vstupním plotem, kdy se ke mně řítí slečna, ovšem ne aby mě pozdravila, ale aby ode mě vybrala vstupné (2000 kyat). Nemusím dodávat, že z místňáků nikdo nikdy neplatí. Našel jsem v parku kýžený stín, vyfotil se místními děvčaty, ale jinak vybírat vstupný do veřejného parku???
Na dohled od parku přes šestiproudou silnici je Schwedagon Paya – hlavní stúpa barmského buddhismu. Po nedávné zkušenosti se vstupným do Sule Paya jsem nyní výrazně opatrnější, ale je to zbytečné, zde se to opravdu (narozdíl od mnoha jiných předražených památek) vyplatí. Po zaplacení vstupného 5 USD a zapsání se do návštěvnické knihy pro cizince (moc nás tu dneska zatím nebylo), dostávám ještě samolepku s datumem, kterou musím povinně nosit na košili, tak aby bylo všem jasné, že jsem zaplatil, a že tu můžu fotit. Samolepka je platná jen a pouze na dnešní den. Jako v každé pagodě po celé Barmě se i zde chodí výhradně bosky, obuté boty nebo ponožky jsou kdekoliv výrazným prohřeškem!
První pocit z Schwedagon pagody, když se přede mnou vynořila skoro 100m metrová zlatá pagoda nelze popsat slovy. Vůbec těch mnoho hodin, které jsem strávil v areálu poposedáním, kocháním, ležením, čtením, obdivováním, focením a vykládáním s místníma se těžko popisuje. Celý areál je poměrně hodně členitý, jsou zde desítky menších stúp, stovky budhů a další náboženských monumentů. Mezi nimi místní a mniši, kteří se buď modlí a nebo tu jenom tak lelkují podobně jak já. Vše je pozlacené a nebo ve zlatě s diamanty jako hlavní stúpa. V celém areálu vládne úžasná atmosféra, daná jednak náboženským významem, ale také monumentálností, zlatou okázalostí, korzujícími mnichy a jakýmsi zázračným klidem, jenž je tak daleko od chaosu ulic dole pod námi.
Po mnoha hodinách, kdy už jsem přece jenom docela unaven a chystám se k odchodu potkávám opět staré známé Portugalce. Bezvadný, chvíli kecáme, potom bereme taxi a jdeme na něco k jídlu. Volíme indickou restauraci a byla to výborná volba a ještě lepší curry. Spolu s čajíkem za cca 2 dolary. Domlouváme se na večer, že společně zajedeme k ještě jednou k Schwedagon pagodě se podívat jak bude nasvětlená. Předtím ještě stihám pomalý net a trochu potrápit moje chuťové buňky plátky zeleného manga s pálivo-kyselou omáčkou, která nebyla moc dobrá.
Večerní pagoda je opět úžasná, lidí je tu ještě méně než odpoledne, je tu naprostý klid a vše je nádherně nasvětlenoo, takže není vidět ani to hrozný lešení. Mít tak stativ, tak udělám i nějaké pěkné fotky. Cestou nazpět jedeme nejdříve do Chinatown, kde je hodně živo a prodávají tu strašně moc neznámých druhů ovoce a zeleniny. Potom se už jenom touláme po potemnělým ulicích Rangúnu, které se stávají s postupujícím večerem čím dál tím víc pustší, až vše potemní, auta přestanou jezdit, a nikde nikdo. Všude prázdno, ticho a pusto – i takové je hlavní město Maynmaru je jedenáct večer.

[385 baht – taxi, 2 USD – taxi z letiště Rangún, 2+1 USD – vstup Sule Paya, 5 USD – vstup do Schwedagon Paya, 2000 kyat – vstup park, 3 x 500 kyat – taxiky po městě, 5 USD – hotel, 5 x 300 – voda, 2100 kyat – večeře u Indů, 1100 – kyat - oběd]