Jihovýchodní Asie 2009

Dneska budou víza do Myanmaru! Jestli soudruzi nebo spíše generálové nezačali zkoumat pravdivost mých údajů, hlavně co se týká zaměstnání, měl bych víza dneska po třetí hodině odpoledne dostat.

Tomu všemu dneska hodlám přizpůsobit můj program, nejdřív nějaké potulky po Chinatown a jak se bude blížit odpolední hodina, budu se snažit pohybovat někde poblíž ambasády, abych to případně nějakou neprokaučoval nějakým zablouděním atd.

Jedno z positiv velkého turistického ruchu zde v BKK je, že se nemusím nějak extra starat o snídani, páč místní jsou velmi aktivní a již od rána mají otevřené stánky se vším možným včetně zápaďáckých snídaní, jako je műsli s ovocem. Za 30 bahtů je to poměrně luxusní ovoce s vždy výborným ovocem. Ještě koupit lístek na zítřejší ranní bus na letiště za 150 bahtů a můžu konečně vyrazit co čínské čtvrti. Což znamená opět na loď směrem Tha Ratchawong, jenž je vstupní branou k místní čínské komunitě.

Zase se mě někdo ptá, zda jsem byl v Kamerunu, když mám tričko s nápisem Cameroon. Budu jej muset brzo někde vyhodit, protože jinak vypadám jak idiot, když musím po pravdě vyklopit, že jsme nikdy v Kamerunu nebyl.

Na první pohled, dotek, vůni se zdá být Chinatown tou pravou Čínou v pravém slova smyslu. Minimálně právě tou směsicí chutí a vůní, prachů a smradů, chaosem, přelidněností, hlukem, dopravou a dostupností neuvěřitelného množství hodně exoticky vypadajících pochutin a ovoce. Třeba z ovoce znám něco málo, zbytek sice můžu ochutnat, ale co jsem jedl se těžko zde dozvím. Ještě než se úplně ponořím do čínského zmatku a chaosu, jdu se podívat do místní indické respektive sikhské čtvrti Phahurat. Měl by tu být jeden sikhský templ, nicméně bloudím a bloudím a nic nenacházím, páč mě rozhodně nedocvaklo, že sikhský templ bude vypadat jako obchoďák. Odevzdávám svý notně zaprášený sandále, fasuji šátek na hlavu (jenž si neumím sám uvázat a vypadám tak jako klasický turistický pako) a mířím do 4.patra, kde by měla být modlitebna plus někde vedle by měla být žrádelna. Tam je bohužel pusto a prázdno, doba oběda evidentně už byla nebo teprve bude, škoda. Modlitebna je jinak poměrně hodně moderní, i když úplně bez atmosféry to není, zvláště pokud se objeví nějací věřící a spustí muzikanti.

Jelikož jídlo zadarmo nebylo, musel jsem se poohlídnout po něčem, za peníze.V průchodu dávám klasicky rýži s čimsi + rybka, která by měla jmenovat cuttle fish, ale to se mi moc nezdá, že by takhle vypadala sépie…?A že by sépie měla tolik kostí…?:). Pálí to jak peklo, ale jinak je to docela dobrý. Pokud mě vyloženě pálivost nenutí k slzám je to ok.

V čínský čtvrti je problém najít cokoliv a to i tak vekou záležitost jako je další čínský chrám – Wat Mangkon ……………..Klasicky bloudím, přechází, zacházím, až nacházím. Ještě k tomu se mě chce brutálně na záchod a v celém Bangkoku nejsou snad ani jedny veřejný záchodky. Záchrana přichází většinou kolem chrámů, ale ani to není kolikrát jistota. Chrám jsem po čase našel, ale záchody stejně ne. Jelikož situace začíná být lehce kritická, volím jistotu a dotaz u mnichů, páč ti by měli něco english rozumět (narozdíl od lokálů) a snad mně i WC ukázat. Vyplatilo se a nemusel jsem tedy použít umyvadlo, jak bylo v jedné vtipné historce o Číně. Zvenku není templ nic extra, ale vevnitř je to bezva. Plno místností, mraky věřících, sochy buddhy a všude vonné tyčinky. Nejzajímavější je prostřední místnost, kde jsou v řadách desítky žen v komplet bílém, jenž sedí na malých židličkách v řadách a něco tam skládaly, a já nevím co. Krom pokynu, že tu nemám fotit, tu totiž nikdo neuměl ani „hello“ anglicky.

Dochází mě baterka v mém Nikonu a zrovna jdu kolem krámu, kde prodávají foťáky a dokonce je zde logo Nikonu, což napovídá, že by zde mohli mít i origoš Nikon věci. Čekal nebo spíše doufal jsem, že když se Nikon vyrábí v Thajsku mohly by zde ceny být trochu normální a ne jak v ČR, kde chtějí za baterku třináct stovek. O něco lepší to bylo, ale ne o moc. Za neoriginální baterku chtěli 990 bahtů, tedy asi 550 Kč. Jsem docela na vážkách, zda do toho jít, ale nakonec se rozhoduju pro koupi, přece jenom nabíjet každej třetí den je otrava. V bance tedy měním jednu ze svých hnusných 100$ z roku 1996 a jsem rád, páč většinou s tím jsou dost problémy. Vůbec v bance je legrace, nejdřív pokladní povolá na pomoc půlku personálu a potom mě poprosí, zda bych je nevyfotil. S 3563 bahty v kapse je hned veseleji. No jsem zvědav co to bude za šmejd ta Oska battery, pro všechny případy si schovávám obal, abych jim případně jít nakopat řiť pokud to bude opravdu šmejd.

Cestou na metro Hualamphong si dávám odbočku k Wat Traimit, ale je to o ničem, takže v klidu pokračuju dál až k vlakáči a stejnojmenné první stanici metra. Ufff, metro je ještě dražší jak skytrain, ale jinak poměrně luxus. Vše můžeme v ČR jenom závidět, páč je nad slunce jasný, že tohle k nám nemůže nikdy dorazit, protože by to nikdy neměl kdo zaplatit. Tady to asi neřeší, i když drahým metrem skoro nikdo nejezdí. Valím na odpolední odpočinek do Lumphini parku, což je prima parčík s jezírkama a výhledem k desítky mrakodrapů kolem. Prostě naprosto jinej svět. Bohužel na povalování času moc není, stejně tak jako na blízkou čtvrť Patpong a místní proslulou ping-pong show. Tak snad příště.

Opět skytrainem na Sarusak. Nějak jsem špatně spočítal zóny a koupil si lístek na menší počet, tudíž mě turnikety nepustili ven. Mají tu poměrně jednoduchý systém, takže na černo se jezdí opravdu těžko. Místo lístku mám žeton, jenž mě pustí na perón a na zastávce, kde chci vystoupit jsou turnikety, které mě pokud nemám žeton nebo špatný žeton jednoduše nepustí. Takhle mě s špatným lístek zastavila policistka, doplatil jsem rozdíl a s úsměvem a omluvami mě pustila ven. Ani si nechci představit jak by takováhle situace dopadla u nás.

Na barmskou ambasádu jsem sice dorazil včas, nicméně i tak je zde už fronta jak ďas, která skoro půlhodiny ani nehne. Ze začátku jsem lehce nervózní, páč údajně vydávají víza jenom do čtyř. Naštěstí po čase se fronta rozbíhá a je dobojováno, mám zpět pas a v něm myanmarské vízum. Vůbec takhle nějak si představuju žádání o víza do bývalého komunistického Československa, na ambasádě ti dávají jasně najevo, že tě tam nechtěj, ale nakonec ti víza dají, páč nic jinýho jim nezbývá.

Spálen a unaven švihám zpět na GH, dneska už všeho bylo až dost, teď už jenom sprcha, jídlo a odpočinek. Hledám nějakou knížku v knihkupectvích na Khaosan, ale buď je to drahý a nebo mají samý blbiny. Jídlo je tu levný a dokonalý, za kombinaci: nudle s kuřetem, závitek, ananas, banánová palačinka a Singha beer dávám v přepočtu asi 60 Kč. Prostě výborné „complete menu“ za příjemnou cenu.

Odolávám nakupování blbin a jdu spát, zítra mě čeká hodně brzký ranní budíček a přesun do Barmy.

[13 THB – local boat do Chinatown, 990 THB – baterka do foťáku, 42 THB – jídlo, 20 THB – metro, 20 + 15 THB – skytrain, 30 THB – musli, 13 THB – loď, 125 THB – jídlo a pití večer, 120 THB - knížka ]