Jihovýchodní Asie 2009

[dle Internetu je v sedm večer 30°C a já si říkal, že se dneska nějak ochladilo…]

Poslední české zásoby se loučí při dnešní snídani, nyní už jen a pouze Asie, a to je dobře.

Na plánu mám dneska zajímavosti co jsem včera už nestihl, a to Wat Pho a Wat Arun, potom vyrelaxovat na pokoj a uvidí se co dál. Jako vždy vše na mapě vypadá blíž než ve skutečnosti je, tudíž k Wat Pho je to poměrně slušná procházka po hlavní třídě. Mám pocit jakobych ještě spal, respektive tělo ještě spalo, ale mysl už je vzhůru. Prostě ty dva kilometry mě nehorázně unavily. U vstupu platím 50 bahtů, abych hnedle zjistil, že Wat má dalších asi deset vchodů, kde se samozřejmě neplatí nic. Ale třeba půjde moje vstupné na dobrou věc .

Místní Reclining Giant Buddha má 46m na délku a 15m na výšku – co je moc to je příliš, mám pocit, že tohle už trochu přepískli. Všude davy lidí, samí zájezďácí, naštěstí je zbytek areálu vůbec nezajímá, takže je docela klid a pohoda. Poposedávám, šetřím energii a kochám se. Relaxační styl prohlídky se docela hodí na další Wat, konkrétně Wat Arun, páč schodů je moc a moc a jsou pekelné strmý. Aspoň, že výhled je bezva, jenom kdyby se všude nepletli ti Japonci. Musel jsem se smát hlavně Japonkám v sukýnkách, které řešili pekelné dilema – jak sejít ty strmé schody, nespadnout a ještě si nějak šikovně přidržovat sukýnku, aby náhodou oko cizincovo nespatřilo kousek z jejich bavlněných bombarďáků….

Nazpět stejnou cestou přes That Thien a další lodí na přístaviště Phra Athit blízko Khaosan. Protentokrát volím jinou cestu k GH, čímž se okamžitě ztrácím. Sice moc nevím kde jsem a kam mám jít, ale na druhou stranu skvěle a velmi levně jsem poobědval a poznal zase jinou část Bangkoku. Taková polední procházka rozpálenými ulicemi asijské megapole vždy potěší.

Na GH klasika: sprcha, spánek, sprcha, spánek, sprcha a odpoledne je skoro fuč. Tohle je jediná dobrá volba co dělat během poledne, lítat někde po městě a snažit se všechno vidět je totální nesmysl. Takhle pln energie a sil vyrážím po třetí odpolední na opačnou stranu než kam jsem zatím chodil a to k Wat Saket a Ban Baht, což by údajně měla jakože „původní“ vesnice, kde se vyrábějí modlitební mísy. Něco jako původní vesnice v Bangkoku je poměrně nesmysl, ale jinak to byla docela fine vycházka. Wat Saket je vlastně umělý kopec na jehož vrcholu je krásná zlatá stúpa a úžasný výhled na všechny strany. Kolem stúpy chodila holka s papírkem v ruce modlila se a pokaždé když udělala jedno kolečko udělala jednu čárku na papírek. Ani zde nebylo moc turistů, spíše převažovali místní, takže příjemný místo.

Ban Baht aka Monk’s Bowl Village je patrně pouze taková úzká ulička, kde místní čekají jak supi na lovnou zvěř, teda na turisty, aby jim prodali modlitební mísy. Takže jen co jsem nakoukl do uličky, hned jsem raděj vycouval a čel někam jinam. Takže kromě brutálně tlustých krys zde nebylo nic moc k vidění.

Aby Watů nebylo pro dnešek málo, přes Bamrung Meung street, která by se klidně mohla jmenovat Buddha street, protože tu nic jiného jak obchody s sochami buddhů není, jdu k Wat Sarun. Zde se klasicky platí vstupný a opět klasicky pouze u jedné brány, z okolních ulic se dá jít přirozeně zadarmiko. Nicméně je to opět jeden z těch krásných, tichých, pohodových a neturistických chrámů. V jednom ze zadních chrámů zrovna probíhá modlitba mnichů, je to nádherná podívaná, kterou se ani neodvažuji fotit, vůči tomuhle mám přece jenom respekt a úctu a nerad bych to rušil nějakým pitomým cvakáním. Vepředu se modlí k obrovskému buddhovi ostatní.

Cestou zpět dávám polívku a Colu za 20 bahtů. Snad poprvé a naposledy si vzpomenu na již bývalé zaměstnání, kdy zde mají Colu v prastarých lahvích někdy z devadesátých let a u nás se rok co rok vše mění a všichni se můžou zbláznit.

Další sprcha na GH a již dá se říct obligátní courání po Khaosan, na jídlo nějaké nudle, potom na net, psaní zápisků a tak vůbec.

[50 THB – Wat Pho, 50 THB – Wat Arun, 20 THB – Wat Sarun, 30 THB – oběd, 10 THB – ananas, 50 THB – pásek, 20 THB – net, 30 THB - večeře]